Zdravím vás všechny! Neměla jsem teď moc času, ale konečně jsem si našla chvíli, abych se s vámi podělila o své čerstvé zážitky z předposledního lednového víkendu.
Strávila jsem jej ve Varšavě na festivalu kudura a afrohousu na Afrohouse and Kuduro Manii Winter Edition. Bylo to již třetí vydání této akce, o které jsem se dozvěděla skrze Janču Jelínkovou, která tam učila. ( První Afrohouse Kuduro Mania se odehrála v lednu roku 2014, druhá pak v červenci téhož roku. )
Full pass jsem měla vyřízený už s předstihem, takže zbývalo vyřešit cestu. Snažila jsem se najít co nejlevnější variantu, což byl docela nadlidský výkon. Nakonec jsem zvolila variantu, že pojedu tam i zpět expresem od ČD, který byl ze všech existujících možností cenově nejvýhodnější.
Vyjela jsem v pátek kolem poledne. Hrozně jsem se těšila, ale byla jsem zároveň i lehce nervózní. Cesta byla celkem v pohodě, poslouchala jsem hudbu a nabírala síly na následující dva dny. Expres jel přímo z Olomouce do Varšavy, akorát v Bohumíně se delší chvíli stálo, a tak jsem naposledy zavolala domů a přestávku hezky vyplnila povídáním. Když jsme vyjeli, překvapil mě telefonát od kamarádky Denči, se kterou jsme se měly setkat až na nádraží ve Varšavě, protože jsme si nebyly jisté, zda jedeme tím samým vlakem. Volala mi, že je o dva vozy dál a že je tam sama, ať dorazím. V mém voze, musím říct, bylo taky poloprázdno, zřejmě Polsko není atraktivním státem pro cestující. Sebrala jsem tedy svoje saky paky a vydala jsem se na cestu po expresu. Po delším hledání jsem nakonec vagon našla a Denču v něm.
S Denčou jsme se v podstatě skoro neznaly. Párkrát jsme se potkaly na nějaké dancehallové akci. Věděly jsme o sobě převážně z fb. Hezky jsme se přivítaly a skoro celý zbytek cesty prokecaly. Podotýkám, že celkově cesta trvala pět hodin. No, evidentně jsme byly na stejné vlně a podobně ukecané, takže nebyl problém táhnoucí se hodiny cesty vyplnit. Lépe jsme se poznaly a zjistily jsme, že máme podobné názory a sny, což bylo pro mě příjemné překvapení.
 |
| Cestujuuuuu |
Něco kolem půl sedmé jsme dorazily do Varšavy. Vystoupily jsme z vlaku a na rtech nám hrál úsměv. Tak jsme konečně tady a čeká nás úžasnej protancovanej víkend! Prošly jsme nádražím do podchodu, kde jsme narazily na několikero odboček na tramvaje. Samozřejmě jsme absolutně netušily, která je správná, a tak jsme si prostě jednu vybraly. Špatně. Avšak po chvíli uvažování a hledání jsme natrefily na tu správnou. Když jsme vyšly z podchodu, otevřel se před námi neskutečně velký prostor. Vše působilo tak... obrovsky. Všude kolem nás samé vysoké budovy, mrakodrapy,... nikdy jsme nic takového neviděly. Cítily jsme se jako v opravdovém velkoměstě.
Čekaly jsme na tramvaj a neustále se kolem rozhlížely a Denča fotila o sto šest. Musely jsme počkat až do sedmi hodin, protože v právě tuto hodinu nám začal platit víkendový tramvajový lístek. Konečně jsme se dočkaly a nastoupily jsme. Uvnitř tramvaje to vypadalo taky zajímavě. Žádné dvojsedačky za sebou, jak jsme u nás zvyklí. Působilo to spíš jako posed v kavárně. Vždycky dvě sedačky naproti sobě a mezi nimi jako kdyby prostor na odložení nápoje :D. Taková pohoda v tramvaji.
No, a kde že jsme to vlastně byly ubytované? Pro mě poměrně novinka. Couchsurfing. Denča s tím měla už nějaké zkušenosti, tak jsem to nechala v její režii. Měly jsme bydlet u Emanuela, který nám zadarmo poskytl střechu nad hlavou na celé dvě noci. Musím se přiznat, že jsem z toho byla lehce nervozní a nevěděla jsem úplně, co od toho očekávat, jak to bude probíhat a zda to dopadne dobře. Nicméně následovala jsem Denču až k místu pobytu zmíněného Emanuela. Nebylo to daleko od tramvaje, a když se to tak vezme, ani od nádraží (tramvají). Podle popisu z emailu jsme došly na určené místo a prošly jsme bránou dovnitř. Tam nás čekala ještě další brána, která však už byla zavřená. Zazvonily jsme. Bylo nám otevřeno. Prošly jsme dál a zkusily jsme první vchod. Zvonily jsme a... nic. Zkusily jsme to znova. A zas nic. No, tak jsme šly vyzkoušet další vchod. Bingo. Tentokrát správně. Vešly jsme dovnitř a vystoupaly několik pater, kde na nás čekal Emanuel. Emanuel byl poměrně vysoký a mohutnější černoch. Na první pohled působil trochu přísně a zamlkle. Přivítali jsme se a s Denčou jsme se šly "zabydlet".
Denča je velmi otevřená a komunikativní, a tak převzala iniciativu a povídala a povídala :)). Po chvíli jsme Emanuelovi daly dary, které jsme mu přivezly, a to čokoládové bonbony na váhu a červené víno. Pak jsme chvíli odpočívaly, načež jsme se dozvěděly, že má dnes Emanuel menší domácí párty. Měli přijít jeho přátelé, které poznal právě taky přes couchsurfing nebo na svých cestách. Rozhodly jsme se, že zůstaneme a poté všichni půjdeme obhlídnout uvítací párty ke Kuduro Manii. Sešlost to byla docela velká, všichni působili velmi sympaticky a dohromady se skvěle bavili. Vyprávěli si různé zážitky, příhody, no, o zábavu bylo postaráno. Kolem půlnoci jsme se rozhodli opustit prostory bytu a vydat se na welcome party.
Přiznám se, svůj párty oděv jsem přehnala. Neoblékla jsem se moc teple. Dress code párty doporučoval, že si máme vzít něco elegantního, popř. s africkými motivy. Původně jsem si chtěla oblíknout svoje oblíbené africké šaty se silonkama a kozačkama. No, tuhle variantu jsem na radu Denči zamítla; vypadala bych totiž až moc letně :D. Oblíkla jsem si tedy silonky, vypasované kraťasy, kratší bílou košili na zavazování v pase a můj oblíbený vzorovaný dlouhý zavinovací svetr. Vypadalo to dobře, o tom žádná. Ale měla jsem si radši vzít dvoje legíny a k tomu tu košili, bylo by mi tepleji :D.
Vyšli jsme a mně bylo tak normálně. Po chvíli chůze mi ale začala být fakt zima a říkala jsem si, jejda, proč sis nevzala něco teplejšího, proč sis brala silonky, vždyť to normálně vůbec nenosíš, zvlášť ne v zimě?! No, nicméně jsem to musela vydržet. Chvíli jsme bloudili, ale nakonec jsme klub našli. Vypadalo to tam jak v Bronxu. Sama bych tam teda rozhodně jít nechtěla. Vystáli jsme si řadu a už jsme konečně byli vevnitř v teple. První párty byla s podnázvem Sensual, takže se není čemu divit, že hrála převážně kizomba a na parketě jsme tak viděli samé vášnivě tancující páry. Já jsem zahlídla hned u vchodu Janču s Dúniou, takže jsme se představily a pak jsem převážně povídala s nima a hlavně s Jančou. Chvíli jsme taky postály u baru, byla i animačka od lektorů, tak jsme si aspoň trochu zatancovaly. No, já jsem pak tančila i na kizombu, ale svoje věcičky dancehallové :D, takže jsem se zabavila a stihla jsem se i zpotit, nečekaně. Nezůstávaly jsme dlouho, chtěly jsme být připravené na sobotní workshopy, a tak jsme našly Emanuela a vydali jsme se společně na cestu domů.
Ráno jsem vstala trochu zlámaná. Ani nevím, z čeho, ale můj krk odmítal jakýkoliv pohyb. Nasnídala jsem se, nabalila věci a vyrazily jsme do ulic. Původně nás měla odvézt do Salsa Libre slečna, kterou jsme poznaly na Emanuelově večírku, ale zaspala, tudíž jsme se vydaly na cestu samy. Překvapivě začalo sněžit a nebylo úplně teplo. Řekněme, byla dost velká zima. Nebyly jsme na takovou zimu úplně vybavené. Obě jsme to trochu při balení věcí podcenily. Když jsme totiž vyjížděly z Čech a ze Slovenska, bylo teplo, a tak jsme si obě zřejmě řekly, že tak bude i v Polsku a moc nás nenapadlo, že nastane krutá zima. Nicméně cesta na tramvaj byla ještě v pohodě. Na tramvajové zastávce jsme si chvíli pobyly, nevěděly jsme totiž, jak se do Salsa Libre vlastně dostaneme, jakým směrem.... No, nakonec jsme si nechaly poradit, abychom jely na hlavní nádraží a odtud pak směrem doprava. Tak jsme tak i udělaly. Samozřejmě jsme měly štěstí a naše "třiatřicítka" nám ujela před nosem. Postávaly jsme tudíž na zastávce další čtvrt hodinu. Dočkaly jsme se a vítězně jsme nastoupily. Jely jsme trochu pozdě, ale čert to vem.
 |
| Workshop s Jančou J |
Dorazily jsme na příslušnou zastávku. A nyní začal ten opravdový příběh :D. Šly jsme podle popisu, co Denča našla, po jaké ulici kam máme jít. Jenže.... jaksi to nefungovalo. Když jsme šly po dané ulici, zdálo se, že jdeme do Země nikoho. Zeptaly jsme se tedy taxikáře, který se nám nachomýtl do cesty. Ten nevypadal moc věrohodně, když říkal, no, vždyť už jste skoro tam, je to někde tady. Tak jsme se vydaly nazpět k tramvajové trati. Přešly jsme na druhou stranu a šly dál a dál. Nikde to nevypadalo, že by tu mělo být taneční studio. Nejdřív jsme prošly celou jednu ulici, pak jsme šly zpátky a zkusily tu vedle. Ta měla být konečně ta správná! Jenže nikde jsme nenašly potřebné číslo popisné. Já už jsem necítila ani ruce, ani nohy, ani obličej. Byla jsem celá zmrzlá. Třepala jsem se jako ratlík a modlila se, ať už to konečně najdeme! Napadlo mě se teda vrátit a vlézt do budovy, která byla označena "a". Chlap, který nás uvnitř na recepci zastavil, kroutil hlavou a tvářil se, že jsme padlé na hlavu, když lezeme do "a" a potřebujeme "b". Řekl nám, ať to obejdeme. Tak jsme to obešly a.... žádný "b". Naštěstí nás viděl jakýsi pán a ten nás navedl na správnou cestu, která by nás mimochodem ani ve snu nenapadla. Když jsem uviděla "b", málem jsem umřela radostí. Po hodině bloudění jsme to našly!!!!
Prošvihly jsme první workshop, ale nevadí. Byly jsme na místě! V klidu jsme se zaregistrovaly, zahřály, převlíkly a akorát jsme šly na další workshop. Čekala nás lekce kudura s Manuelou. Dala nám na začátek pěkně do těla, protahovačka a posilovačka na zemi, no, pecka. Ukázala nám mnoho kroků a pohybů a některé pak složila do kratší routine. Moc mě to bavilo. Zaujal mě pohyb, který se jmenoval "žába", ale portugalsky :D. Pobavilo mě to dost, ale je to fakt cool pohyb. Další lekci jsme měli Janču - kuduro a pantsulu. Janča je můj vzor, moje inspirace, takže jsem si její lekci nemohla nechat ujít. Jsem zvyklá na její styl učení, takže mi to vyhovovalo. Janča učí trošku rychleji, trošku taky komba, ale když se do toho člověk dostane, není problém to pochytat, akorát než to někdy mozku dojde, trošku to může trvat. Nicméně jako vždycky byla její lekce plná energie a já jsem si odnesla do zásoby mnoho nových pohybů a kombinací.
Po celkem vyčerpávajících lekcích přišel čas pohody a oběda. Měly jsme s sebou nějaké zásoby, ale sotva jsme vešly do místnosti recepce, rychle nás myšlenka, že si dáme námi přinesené jídlo, opustila. Na zemi totiž kralovaly krabice s nejrůznějšími čerstvými bagetami, saláty, džusíky, ovocnými nápoji, jogurtovými nápoji.... no, krása pohledět. Neváhala jsem ani vteřinu (no, možná pár vteřin jo) a běžela jsem pro peněženku. Vybrala jsem si s pomocí milé slečny prodavačky bagetu s kuřecím masem a rukolou. Musím podotknout, že byla výborná! Jakože vážně výborná! K ní jsem si zakousla zeleninku, kterou jsem si přinesla. No, takže obídek jak dělanej!
 |
| Workshop s Jančou J |
Po přestávce jsem šla opět na Jančinu lekci - kuduro. Budu se zase opakovat, ale lekce byla skvělá. V sále teda bylo docela dusno, nedýchatelno, z čehož se mi dělalo trochu víc zle, než bych očekávala, takže jsem už ke konci sbírala poslední zbytky energie odněkud z hlubokých zásob. Janča mě vždycky neskutečně inspiruje, líbí se mi její styl tancování, cítím hudbu podobně jako ona, proto mi vyhovuje její styl tancování, a taky její styl učení. Musíte fakt pořádně zapnout mozek, protože není čas na zdlouhavé přemýšlení, váhání,... prostě jede se furt kupředu, nové kroky a kombinace přibývají a vy musíte být ve střehu. Zapamatovat si to je někdy trošku problém, zvlášť, když vám mozek hlásí stop stav, ale musíte se prostě "hecnout". A když pak Janča pustí nějaké pecky, jde to samo. Takže za mě prostě výborná lekce!
Po Janči jsem šla zkusit azonto s Alainem. Azonto mám ráda. Hudba je velmi pozitivní, pohyby nejsou těžké, ale je třeba do toho dát patřičnou dávku projevu a energie. Nebylo mi už moc dobře, a tak jsem si lekci až tak neužila. Bojovala jsem trošku sama se sebou, s únavou a s bolestí břicha a všeho možnýho. Vydržela jsem půlku workshopu, pak jsem se už jen dívala a okoukávala aspoň. Alain je výbornej tanečník a skvělej lektor, jeho energie zaplavila celou místnost a jeho úsměv vás nabil tak na týden dopředu. Pouštěl skvělé písničky, učil jak známější, tak i pro mě nové pohyby, takže jsem si z workshopu určitě něco odnesla.
 |
| Zničené, ale usměvavé po workshopu s Blayou (Denča, Janča, Blaya, já) |
A kdo učil po Alainovi? Někdo, na koho jsem se vážně moc moc těšila! Moje oblíbená tanečnice, další můj vzor a inspirace. Koukám na ni na videích, sleduju její práci, její vývoj... Blaya! Brazilská tanečnice a zpěvačka z Buraka Som Sistema, která nyní žije v Portugalsku. Stála přímo přede mnou a já jsem se od ní mohla učit! Úžasný! Byla jsem hrozně nadšená! Překonala jsem veškerou únavu, veškerou bolest, kterou jsem cítila a položila jsem se do tance. Nedělala nijak nic těžkého, ale byl to nářez! Nové kroky, staré kroky, afrohouse a kuduro dohromady, pecka písnička, která nám rozproudila krev v žilách, nějaké prvky na zemi (to mě vždycky baví!).... nadšení - stoprocentní :D. Krásný zakončení sobotního workshopování!
Byly jsme hodně hodně znavené a těšily jsme se, až se najíme a trošku si odpočineme. Oblíkly jsme si svých milion vrstev oblečení a vyrazily do zimy. Do ještě větší zimy než ráno! Sněhu všude plno a stále padal, venku už tma a mrzlo až až. Vydaly jsme se na tramvajovou zastávku a jak jsme se k ní blížily, viděly jsme, že nám zrovna jede naše "třiatřicítka". Rozhodly jsme se utíkat. Byla tam však docela frekventovaná silnice. Nicméně jsme se ji rozhodly šupem přejít. Mně to skoro nevyšlo. Když jsem si myslela, že můžu přecházet, vřítila jsem se do silnice a... najednou jsem uviděla auto, které jelo neskutečně rychle. Naštěstí jsem stihla na poslední chvíli zabrzdit, prožila jsem však u toho pořádný šok. I přes to jsem se vzpamatovala a na tramvaj doběhla tak tak. Ale stihla jsem to! Uf! V klidu jsme se konečně usadily a frčely jsme si to k Emanuelovi domů. (...)
